Na půli cesty mezi domem, kdy jsem kdysi s rodiči žil, a hřbitovem stál v naší obci odedávna domov důchodců. Inu, šlo o relativně velkou obec, a tak nebylo divu, že ho tam zřídili, i když je skutečností, že se o lidi tam na daleké periferii naší vlasti mocní této země nikdy moc nestarali a spíše je tam odsouvali z vnitrozemí za trest.
Jak to v onom domově důchodců chodilo kdysi, o tom nemám nijak dobré informace. Jako dítě a mladíka mě to nezajímalo, protože nebyl důvod, aby mě to zajímalo. A tak si z těch dob pamatuji leda to, že se právě toto zařízení stalo po listopadu 1989 baštou voličů komunistů. Protože to víte, když se se stařečky, kteří prožili většinu života za socialismu, správně ideologicky pracovalo, volili ze setrvačnosti ty, jež už v naší zemi většina lidí nechtěla ani vidět. Ale to jen tak na okraj. Prostě jsem nevěděl, co se tam odehrává, a bylo mi to jedno.
Dnes už je to poměrně jiné. Sice jsem na domov důchodců pořád ještě příliš mladý, ale hlavně díky Facebooku vím, co se tam děje. A při frekvenci sdělení, jež odtud přicházejí, se dá říci, že to rozhodně není nějaké místo, kam se odkládají staří lidé, aby tam jenom dožili.
Dočítám se tedy poměrně často, a to i s doprovodnými fotografiemi, jak tam cvičí, procvičují paměť, hrají bingo, pečou buchty, pletou věnečky, jak malují na louce západ slunce při návštěvě skutečného malíře, jak si hrají s terapeutickými králíky, hrají kuželky, vyšívají obrázky, podnikají procházky po obci a zastavují se třeba i v kavárně nebo na zmrzlině. Nebo se dočítám, že tam mívají aromaterapii, že je tam navštívila country kapela nebo že dámy strávily nějaký čas i na kosmetice. Jen tak namátkou.
A když to tak čtu, bojím se doby, až nebudu dost zdravý na to, abych se o sebe postaral sám. Protože mě děsí představa, že by toto bylo i mým osudem. Snesu bez problémů Krylovy ‚kalhoty roztřepené na vnitřní straně, zápěstí roztřesené a seschlé dlaně, rukávy u zimníku odřením lesklé…‘, ale ta představa, že jsem obyvatelům tohoto domova věkově bližší a bližší a už nás nedělí mnoho let…
Snad mi bude zdraví ještě dlouho sloužit. Anebo tělo selže dřív, než mě tam odloží.