Povím vám, že děti jsou poklad. Bez dětí je to opravdu někdy veliká nuda, bez dětí by svět byl takový šedý a nebarevný. Jsem opravdu ráda, že mám děti. Někdy jsem si ale říkala, že děti jsou opravdu veliká přítěž, ale to mi bylo asi sedmnáct nebo osmnáct let. Jednoduše jsem byla hloupá. Samozřejmě, že jsem to tehdy myslela vážně, protože jsem si nedokázala představit, že já někdy budu mít děti. A asi když mi bylo pětadvacet let anebo šestadvacet let, tak jsem otěhotněla. Sice úplně náhodně a prvních asi sedm dní jsem vůbec nevěděla, jestli si dítě nechám nebo ne, ale potom jsem si řekla, že mám na to věk.
Potom jsem si řekla, že vlastně každé děti se chce narodit a dítě mám právo na život, tak jsem si řekla, že si dítě nechám. I když jsem studovala vysokou školu. Byla jsem v posledním ročníku, a tak jsem si řekla, že nejlepší bude, když vlastně si také uvědomím, co je pro mě důležitější, jestli vzdělání anebo dítě. Samozřejmě, že jsem si dítě nechala, ale také jsem zvládla studovat poslední ročník vysoké školy, takže jsem na tom vůbec nic hrozného neviděla, řekla jsem si, že rodina pro mě bude vždycky na prvním místě. A potom, když jsem si našla partnera, tak on mi řekl, že mu vůbec nevadí, že čekám dítě.
Protože on mi řekl, že on je vlastně neplodný a že si vždycky přál najít nějakou partnerku, která už má dítě anebo která těhotná, takže to bylo opravdu veliké plus. Byla jsem opravdu nadšená. Myslím si, že málo takových mužů, kteří by tohle udělali. A když se mi narodilo dítě a byla to holčička a opravdu můj partner ji prohlásil za svou. Takže moje dcera je vlastně napsaná i v jeho rodném listě. I když biologicky jeho dcera vůbec není, ale jemu to vůbec nevadí, protože on řekl, že si vždycky děti přál už když byl mladý. Byl z toho velice nešťastný, že nebude moct mít své vlastní dítě. A prý je maximálně rád, že našel mě, prý miluje mě i svou dceru.