Když jsem byl malý, dostával jsem od rodičů kapesné. A to pochopitelně v tehdejších, československých korunách. Které jsem si spořil a nechápal jsem, proč se někteří dospělí lidé vyjadřují o této měně s despektem. Vždyť se za ni dalo tak krásně nakupovat!
Ale pak jsem rostl a začínal postupně chápat, co měli ti dospělí na mysli, když záviděli národům na západ od našich hranic jejich peníze a byli tak nadšení, když se jim podařilo nějaké ty peníze načerno vyměnit.
Pochopil jsem, že existuje obchod zvaný Tuzex, ve kterém se prodávaly z mně ještě nějakou dobu neznámých důvodů hezčí věci než kdekoliv jinde, ovšem uspěli tam jenom ti, kdo měli právě nějaké ty cizí peníze nebo bony, které se daly za ony cizí peníze získat.
A ještě později jsem pochopil i to, že jsou ony nedostatkové cizí peníze nezbytné, chtěl-li mít člověk možnost cestovat. Protože na západ nesměl mimo jiné ani ten, kdo neměl ony tzv. volně směnitelné peníze. Které se nedaly v našich bankách jenom tak nakoupit, na rozdíl od měn takzvaných spřátelených zemí, kam se ale nejezdilo s takovým nadšením.
A jak jsem pak byl šťastný, když jsem si v devadesátém roce, po změně režimu, mohl legálně vyměnit i ty vzácné západní peníze! Byl to šíleně drahý špás, šest stovek rakouských šilinků za měsíční plat jednoho z mých rodičů, ale ten pocit byl neopakovatelný.
Dnes už mladá generace ani netuší, co to bylo držet v ruce deset západoněmeckých marek, zmíněné šilinky nebo načerno vyměněných sto amerických dolarů. A kdekdo z našich starších spoluobčanů už na to zřejmě tak ochotně zapomněl, když dnes bájí o tom, jak za komunistů bylo líp. Což nebylo. Kdyby totiž bylo tehdy aspoň tak jako dnes, nebylo by v současnosti běžné zajít do směnárny, koupit si tu jakoukoliv běžnou měnu během chvilky a cestovat nebo nakupovat za naše peníze i to, co ostatní nemají. A záviděli bychom třeba i Jihoafričanům. V jejichž komerčních bankách trvá výměna peněz obvykle minimálně hodinu, což je pro dnešní našince rychlost šneka.