S otcem dcerky (8 let) spolu nežijeme už 5 let. Dcera ho moc miluje a když je u nás, pořád chce k němu. Dneska jsme se všichni (já, dcera a její taťka) nějak hašteřili a na mě už to prostě všechno padlo a já dcerce vynadala a řekla jsem jí, že od teď když má být u nás, bude u nás a k tátovi nepojede. Pokaždé když je u něj a jsme domluvený, že dcera půjde k nám v určitý den, vždycky večer zavolá, že chce ještě být u táty. Dneska jak mi ruply nervy, tak jsem jí řekla, že ať se k němu nastěhuje. Pak když jsme se uklidnily obě doma, tak jsem si s ní sedla a prosila jsem ji, aby mi řekla, proč tady se mnou nechce být a proč utíká pořád.
Ona plakala a řekla, že mi nechce ublížit, abych neplakala. Tak jsem jí řekla, že potřebuju slyšet co je tady špatně, abych to mohla změnit. Že se na ní nebudu zlobit. Ale pokud mi to neřekne, nic se nezmění. Tak mi řekla, že by chtěla, abych si s ní víc hrála. A že když je u táty, že se jí po mně nestýská a vůbec jí nechybím, že si na mě ani nevzpomene. To tak strašně bolelo, ale musela jsem dělat jakoby nic, protože jsem ráda, že mi konečně otevřeně řekla vše popravdě a já jí slíbila, že nebudu smutná.
Ale když jsem se jí zeptala, jestli nechce jít zkusit bydlet k taťkovi, že nechci, aby se trápila s námi, že chci, aby byla šťastná, tak mi okamžitě s vykulenýma očima řekla, že ne, že mě strašně moc miluje, že chce bydlet tady. Je mi jí líto, strašně se to v ní pere. Musí mít strašný guláš v hlavičce. Strašně to bolí, co řekla. Je mi z toho hrozně smutno. Snažím se dělat vše, aby byly moje děti spokojený, a pak slyšet tohle mě zabolelo. Chtěla bych, aby byla dcera spokojená, ale občas mám pocit, že dělám prostě všechno, a i tak je to špatně a nevím proč. Je mi z toho docela smutno, protože svou dceru miluji a chci pro ni jenom to nejlepší. Však vy byste chtěli určitě také.